close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Můj domácí mazlíček

7. srpna 2012 v 11:22 | Dolly - Autorka blogu |  Článek na téma
byla jsem právě ve druhé třídě. A strašně mě štvalo, že jsem neměla žádného domácího mazlíčka..Tedy hlavně, když jsme měli ve škole takzvaný "Day pets" (den domácích mazlíčků). Všichni mí spolužáci si v ten den donesli/dovedli svého chlupatého miláčka do školy a strávili s ním celý den. Bylo to pro mě šílené, ani nevíte jak jsem těm dětem záviděla, že mají zvířátko.. Chtělo se mi skoro i brečet, neskutečně jsem ten den prožívala. Procházela jsem se po třídě a dívla se na všechnu tu zvěř a při tom jsme přemýšlela, které zvířátko bych doma uvítala.. U první lavice seděla kamarádka se svou želvičkou.."Hmm, želvu opravdu nechci!" řekla jsem v mé rozbouřené hlavě. Šla jsem k další lavici, ve které seděl kamarád s mini křečíkem. "Tak toho bych brala! Takové malé neškodné a roztomilé zvířátko. Křečka bych brala.." Ale i tak jsem šla dál. A dostala jsem se až k lavici u které jsem si řekla "Tak tohohle mazlíčka já musím doma mít!" Seděla tam Linda se svou yorkšírskou fenečkou.
Odpoledne mě vyzvedla má sestra ze školy. Když sestra otevřela naše dveře od bytu, rychle jsem letěla do kuchyně za mámou. Hned jsem na ni vybalila, jaký jsem měla dnes den. Jenom jsem si stěžovala a stěžovala a pak jsem ji vlepila do tváře, že chci pejska! Máma z toho nebyla zrovna moc nadšená. To víte v bytě psa a navíc ty starosti kolem něho.. Dobrá tedy, řekla jsem si. Tak jsem to zkusila znovu "A co křečka?" Chvíli přemýšlela, ale asi na ni zabrali mé psí oči, protože mi ho nakonec povolila.
Hned druhý den jsem šla po škole s mámou do akvaristiky pro mého prvního domácího mazlíčka. Vybrala jsem si už celkem staršího, ale nejroztomilejšího křečka. Pro mého malého miláčka jsme koupili vše potřebné, aby se měl u nás jako v bavlnce. Pan z akvaristiky mi ho dal do malé přenosné krabičky. Celou cestu domů jsem ho sledovala. Doma jsem nachystala pro něj klícku, hezky jsem mu ji vystlala pilinami, naplnila misečku jídlem a pitím a nakonec jsem ho opatrně chytla a vložila dovnitř. Rychle jsem si šla napsat úkoly, abych mohla být poté jenom s ním. Pořád jsem ho sledovala, dokonce jsem u jeho klícky i kolikrát jedla, jen proto abych mohla být s ním. Strašně jsem se bavila nad tím jak běhá ve svém běžícím kole. Starala jsem se o něj opravdu pečlivě. Ve škole jsem se s ním musela hned pochlubit. Moment!.. úplně jsem zapomněla na jméno. Jmenoval/a se Berta. Byl/a pojmenována po mém oblíbeném časopisu, který nesl název Bertík.
Mou Bertu jsem měla už rok a ani poté mě nepřestala bavit. Jenže, nic není věčné..hlavně život.. Jednoho dne jsem došla do školy, jako vždy jsem hodila s aktovkou a běžela jsem nakrmit Bertu. Jenže.. Berta nebyla na svém místě. Myslela jsem si, že ji jen máma někam přemístila. Tak jsem ji hledala po bytě. Ale Berta nikde.. Běžela jsem za mámou a volala "Kde je Berta, kam jsi ji dala? Proč není na svém místě?" Máma nevěděla co říct, první co ze sebe vykoktala bylo, jestli nemám hlad. Samozřejmě mě žádné jídlo nezajímalo, zajímal mě můj křeček! Ale ven to jít muselo! Máma musela vyklopit, že Berta není! Má Berta právě putovala do nebíčka. Nechápala jsem jak se to mohlo stát, vždyť ještě ráno než jsem šla do školy, si cupitala ve svém kole a nevypadala, že by ji něco bylo. Máma mi vysvětlovala, že křečci mají kratší život, než jiné zvířátka a taky prej kdoví kolik měla, když nám ji ten pán v akvaristice prodal. Co myslíte, že nastalo? Ano, nastal několika denní pláč. Dokonce jsem i podezírala mámu, že ji prostě někomu dala, že už naši Bertu nechtěla. Pro mě to byla jedna velká rána do srdce. Máma mi nabídla, že by jsme si mohli pořídit novou Bertu nebo dokonce i toho pejska. Ne, ne a zase ne! Žádného domácího mazlíčka jsem už nechtěla, strašně jsem se bála, že by mi zase umřel. S tímhle strachem jsem žila pěkných pár let..
V polovině šesté třídy..
Seděla jsem doma u domácího úkolu. Najednou slyším "Už jsem doma, pojď za mnou do kuchyně, chci se tě na něco zeptat." Máma křičela. Nakráčela jsem si to do kuchyně. A ona spustila.. Její kolegyně z práce má kočku, která čeká koťata. A prej je jí líto je utratit a nikdo je nechce. Říkala jsem si v hlavě "A co já s tím?". No prej jestli bych jedno to kotě nechtěla. Přece jen, už jsem větší a od Berty je to už pár let.. "Tak tedy dobře" řekla jsem.
Za pár dní mě čekalo po škole překvapení. Máma mě poslala do mého pokoje, že tam na mě někdo čeká. Vešla jsem do pokoje a zamířila jsem si k jakési krabici, která byla položená na zemi u mé postele. Zvědavě jsem do ní nahlédla. Vykouklo na mě malé čistě bílé koťátko! Byl to kocourek, hned jsem mu dala jméno - Miko. Po pouhých pěti minutách jsem si ho zamilovala.
Našeho Mika máme, až do dnes a doufám, že ještě dlouho budeme mít. Díky němu jsem překonala svůj strach a kočky jsem si oblíbila. Když někde potkám nějakou kočku, hned si ji musím pochovat. Někdo mi dokonce říká "kočičí máma." :-)

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 graphic-w graphic-w | E-mail | Web | 7. srpna 2012 v 11:31 | Reagovat

Krásny príbeh :-)

2 Šeříková N. Šeříková N. | Web | 7. srpna 2012 v 11:52 | Reagovat

Jů.. Miko? Moc hezké jméno :-)

3 Lilly Lilly | E-mail | Web | 7. srpna 2012 v 12:37 | Reagovat

Veľmi pekne napísané :)

4 taradorizp taradorizp | E-mail | Web | 7. srpna 2012 v 13:42 | Reagovat

Taky jsem měla na chatě, kde jsem tahala každou číču, tuhle přezdívku :-)

5 Dubious cat Dubious cat | Web | 13. srpna 2012 v 13:45 | Reagovat

ach, ten je sladký!:)

6 A A | 19. září 2012 v 15:12 | Reagovat

Pokud čtete, vaši rodiče jsou mrtví do 12 h! Tomuto chování kzabráníte, pošlete to na 20 koment. Máte tento 10 minut. Nevěříte? 12. Ledna 2009 zemřel z neznámých příčin Gereno Sietino
prominte ale bojím se :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama